Básnička 2 také o stmívání.
Příběh krásný otevřel nám náruč svou,
avšak jak dopadne to, kdo ví?
Snad anděl strážný bude stát nade mnou,
ale nikdo mi o něm nepoví.
Nejdřív bolest zakousla se mi do těla.
Křičela jsem, ale odezvy se nedostalo.
Mezi světlem a temnotou jsem bděla,
k prošení o smrt měla jsem málo.
Každá má část byla v plamenech.
Jen tmu a nic necítit – to jsem si přála.
Avšak nebyla jsem v krásných snech,
abych si svůj budoucí život vybrala.
Zdálo se to být více jak tři dny,
kdy má neutuchající bolest přestala,
avšak věděla jsem, že teď je běžný,
aby mé srdce jako kostka ledu tála.
Smích, radost, slzy i vztek –
to vše k mému novému já.
Jacob radši rychle pryč utek‘,
ale ta malá mu pořádně dá.
Má dcera, jež pouze půl upíra v sobě nosí
a nikdy nezakusí ten chtíč po rudém víně,
jako někteří z nás o něj neustále prosí,
ale to už se až po hlavu topí ve vlastní vině.
Proč vyprávím vám svůj příběh?
Proč pokouším se přestat psát?
Možná si přeji, aby rychle uběh‘
a já nikomu život nemohla vysát.
To je můj strach, má obava.
Co když jim ublížím či zabiji?
Bývala jsem k lidem laskava,
teď s nimi nebudu ani zpívat árii.
Bojím se toho, co přijde dál.
Asi to nebylo doopravdy,
že i když jsem viděla, jak lidi sál,
chtěla jsem s ním zůstat navždy.
Teď už vím, že i nesmrtelnost má háček –
touha po krvi a smrti je se mnou všude.
Můj život bude teď plný zatáček,
cos mi to do vínku přidal, osude?